Twistery a zejména rippery jsou už dlouho mými nejoblíbenějšími nástrahami, které mi často přinášejí spoustu pěkných úlovků. Občas se ale setkávám s tím, že ryby na ně přestávají jakkoliv reagovat. Nepomáhá ani změna barvy a velikosti a je jedno, zda chodím lovit časně z rána, přes den nebo při soumraku, kdy se dá předpokládat zvýšená aktivita všech druhů ryb.
Samozřejmě, že mi vrtalo hlavou co s tím. Zkoušel jsem všechno možné, od nových modelů nástrah až po jejich domácí úpravy, ale bez výsledků. Neméně důležitý je ale i způsob, jakým je oživujeme ve vodním prostředí, a tak jsem svoje úsilí namířil tímto směrem. Experimentováním a vyzvídáním u jiných rybářů ze svého okolí jsem přišel k několika fíglům, které pomohou přelstít dravce i ve chvílích, kdy příliš neberou.
1) Snižte rychlost vedení nástrahy
Rovnoměrné přitahování je nejjednodušší způsob jak lovit přívlačí, který funguje hlavně, když ryby aktivně berou. Po nahození a dopadu na dno začneme nástrahu přitahovat rovnoměrným otáčením kličky navijáku zpátky k sobě.
Pokud dravci nejsou v náladě, tak se ale počet záběrů téměř blíží nule. Osvědčená možnost, jak se jim dostat na kobylku, je snížit rychlost přitahování na minimum, potom se můžeme nějakého záběru dočkat. Někdy ryba zabere i na místě, které jste dlouho předtím bez výsledku prohazovali.
Odehrálo se to během horkých letních dnů, kdy ryby moc nebraly. Přesto jsem se v pozdním odpoledni vydal k přehradě zkusit štěstí. Rezignoval jsem ale na veškeré přesuny a vehementně jsem prohazoval jeden oblíbený flek, kde jsem byl ve stínu stromů, který mě chránil před slunečním světlem.
Po dvou hodinách marného snažení jsem to chtěl už zabalit. Na kontě jsem měl jen jednoho okouna a to jsem lovil ve starém korytě u přítoku, kde se to dravci vždycky hemží. Posledních pár hodů jsem směřoval podél zarostlých hran koryta. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na tuto radu a twister jsem tentokrát vedl extrémně pomalu. Asi na třetí nához typicky ztěžkl a po pár sekundách bylo jasné, že to je štika. Sice malá ale v daný den to byl téměř zázrak.
2) Nechte nástrahu padnout na dno a udržujte napnutý vlasec
Přerušovaný pohyb, kdy nástraha dělá různě dlouhé skoky nade dnem, je klasická metoda vedení jigových nástrah. Znám jen dva způsoby jak těchto skoků docílit. Dříve jsem toto dělal pomocí špičky prutu. Časem jsem ale zjistil, že mi více vyhovuje zvedat nástrahu pouhým navíjením vlasce, zatímco prut se nehýbe. Nedochází zde ke zbytečnému průvěsu vlasce, který vzniká při zpětném pohybu špičky prutu.
Nejvíce záběrů totiž přichází právě ve fázi klesání nástrahy a jejím ležení na dně. Proto je dobré udržovat vlasec co nejvíce napnutý. Jedině tak se můžete dozvědět o jemných záběrech, které mohou jindy uniknout vaší pozornosti.
Pro zlepšení citlivosti držím špičku prutu zhruba ve výši očí, tak aby s vlascem svíral prut pravý úhel. V tomto postavení jsou dobře čitelné i jemné záběry, pokud nefouká vítr tak doslova i vidíte, jak se napíná vlasec. Záběry přicházejí skoro výhradně v pauze, kdy nástraha leží na dně tudíž je potřeba je zaseknout. A to moc nejde, pokud je vlasec moc prověšený a vy o záběru nemáte ani potuchy. Nejlepší citlivosti dosáhnete s pletenkou, která má nízkou průtažnost.
Tento způsob můžeme navíc ozvláštnit rychlostí navíjení a zejména různou délkou přískoku a pauzy na dně. Ideální je zkusit si nahodit někam na mělčinu a pozorovat jak se nástraha chová při různém způsobu vedení.
3) Ultra krátké přískoky těsně nade dnem
Je to vlastně jen modifikace výše napsaného. Rozdíl spočívá v extrémním zkrácení skoků. V tomto případě nástraha jedním skokem překoná vzdálenost třeba jen dvacet centimetrů nebo i méně. Doporučuji vyzkoušet si to opět u břehu. Obyčejně na tento skok stačí ani ne půl otočky kličkou.
Zde ale raději používám jemné trhavé pohyby špičky prutu. Stačí na to jen pohyby zápěstím a občasné otočení kličkou navijáku. Dlouhým skokem můžete twister zvednout vysoko nade dno a ležící rybu doslova přeletět. Krátkým trhnutím je guma vlečena těsně kolem ní, což nenechá v klidu patrně ani naprosto netečného dravce. Dostanete se mu doslova přímo před tlamu. Nezapomeňte proto pečlivě prolovit celé okolí, abyste měli jistotu, že jste nevynechali žádnou potencionální skrýš.
4) Vlečení po dně
Toto je poněkud neortodoxní metoda, kterou jsem odposlechl od několika vláčkařů. Gumová nástraha dopadne na dno a rybář ji nezvedne zpět do sloupce, nýbrž s ní pomalu či s pauzami přeorává dno. Ti kdo na ni nedají dopustit tvrdí, že se jedná o bezkonkurenční způsob jak přinutit znuděnou rybu k záběru. Nástraha víří kal a napodobuje tak prchajícího živočicha, který se snaží zavrtat do dna. Většinou je nutné twister přetížit přídavnou zátěží nebo těžší hlavičkou než byste běžně použili.
Mimochodem, obě předchozí metody jsou občas dost finančně náročné. Hlavně tam, kde je dno plné překážek. Každý známe místa, kde stačí takto jednou otočit navijákem a už visíme. Tam tyto metody provozuji pouze s háčkem ukrytým v těle nástrahy, což snižuje počet vázek na přijatelnou úroveň (I tak jich ale bude dost). Rád používám Orca twistery, které mají výčnělek, jimž se překryje hrot háčku ale zkoušel jsem celkem úspěšně i offsetový háček s montáží ve stylu Texas Rigu, ta je ovšem určená spíš do zarostlých revírů než do pařezoviště.
5) Porušujte zavedené zvyky
Pokud zrovna nefunguje nic z vašich tajných fíglů, tak nic neztratíte, když začnete experimentovat.
Jednou jsem se vydal na okouny na svoji domácí vodu. Obyčejně zde o ně není nouze, spíše naopak. Toho odpoledne tomu ale bylo jinak. Ani výše uvedené triky mi nepřinesli nic než jen pár okouních potaháních na jinak osvědčené rippery. Bohužel, všechny záběry přicházely, jen když nástraha ležela na dně a byly tak jemné, že se mi až na dva nepodařilo nic seknout.
Vedle mě vláčeli dva kluci a hlásili, že za celé dopoledne mají každý jen tři okouny. Zkrátka nic moc den. Po hodině jsem už toho měl poněkud dost a začal jsem prostě bičovat vodu v okolí, abych trochu protáhl záda. Probíhalo to takto: nához, nástraha sotva šplouchla o hladinu a hned jsem začal rychle stahovat ripper k sobě a znovu. V tom ale přišel záběr. A po něm hned druhý. Žádné velké kusy, všechno okounci od 15 do 20 centimetrů. Jen jeden největší měřil 25 cm.
Byla to ale fascinující změna v jejich reakci, nejdřív to vypadalo, že vůbec neberou a najednou jsem jich vytáhl asi 30 během jedné hodiny. Hodně z nich bylo tak horlivých, že mělo pěticentimetrového rippera celého v tlamě a musel jsem na ně tasit peán. Přitom stačilo jen nahodit a rychle stahovat nástrahu těsně pod hladinou. Ten den to okouni chtěli takhle a nijak jinak.
Takhle přitom na gumy nikdy nechytám a jen díky náhodě jsem na tento způsob přišel. Názorně to dokládá, že rybařina není exaktní věda a možné je tu skoro všechno. A to je jenom dobře, neboť máme stále co objevovat.
Úvodní obrázek: Absolute quiet od Nadine Heidrich / CC BY
